Změna kariéry ve zralém věku

V minulém rozhovoru jsme se dotkli tématu opouštění rodinného hnízda, které pociťují zejména ženy po padesátce. Někdy nám ale osud nadělí další změny (nebo si je nadělíme sami) – změnu kariéry či profese. Jaká úskalí a naopak jaké radosti taková změna s sebou obvykle přináší?

Tím největším úskalím je samozřejmě umět se se změnou vyrovnat. Ať už ji přijmout v případě, že nebyla dobrovolná, nebo v té změně, do které jsme se pustili, vytrvat.
Pokud o práci přijdeme, budou nás nejspíš také doprovázet emoce jako strach, vztek, ztráta sebevědomí, lítost a podobně. V případě, že je takové rozhodnutí plánované, tedy dobrovolné, cítíme často radost, naději, samozřejmě i obavu a pochybnosti, na stranu druhou se ale i těšíme a máme dost pozitivní energie.

V případě, že jsme k profesní změně nuceni vnějšími okolnostmi, je obvykle zasažena naše sebedůvěra a sebehodnota. Co dělat, abychom takovým obdobím prošli co nejlépe?

Pokud jsme takzvaně postaveni před hotovou věc, kdy o práci přijdeme, není to rozhodně lehké. Odrazí se to na psychice nebo celkovém zdravotním stavu. Dneska už víme, že tyto dvě věci spolu velice úzce souvisí. Kromě ztráty sebevědomí či pochybností o vlastní sebehodnotě, dostáváme také strach o naši existenci. Pomoc a opora rodiny či přátel je vždycky důležitá. Tím, že o tom nemlčím, ale komunikuji, nejenom, že se mi dostane ve zdravém prostředí tolik potřebné podpory, ale také se mohu dostat k jiným informacím nebo nabídkám. Často se stane, že když se jedny dveře zavřou, několik dalších se nám

otevře. Pokud zůstanu pozitivně naladěná, většinou jsem schopná tyto možnosti zaregistrovat, prozkoumat a zvážit. V neposlední řadě je také dobré udržovat si během let alespoň základní povědomí o trhu práce, vědět, jakou pomoc stát nebo jiné organizace v takovém případě nabízí a kde ji hledat.

,,Stává se, že když se jedny dveře zavřou, obvykle se několik dalších otevře.''

Se změnou zaměstnání a kariéry určitě souvisí i schopnost „dovzdělat se” v novém oboru a přijmout určité penzum nových informací. Jak je to vlastně se schopností učení se a vzdělávání ve vyšším věku? Mnohým z nás se studovat nový obor moc nechce...

Důležitou roli tu bude hrát motivace a ta bude přímo úměrná okolnostem, za jakých se pro další seberozvoj nebo vzdělání rozhodneme. Pokud jsem iniciátorem změny, budu určitě na nové informace natěšená, bude mě to bavit a budu i ochotná tomu něco obětovat. Nedávno jsem četla výsledky výzkumu, kde se prokázalo, že schopnost učení není přímo závislá na věku.
Přitom se v minulosti uváděl věk 27 let jako hraniční, kdy je lidský mozek ještě schopen přijímat a zpracovávat velký objem nových informací. Osobně si myslím, že se na věk často vymlouváme a hledáme důvody, proč něco nejde bez toho, abychom to prostě zkusili.

Kariérní změny jsou i ve vyšším věku v současné době celkem časté. V porovnání s generací našich rodičů a prarodičů se od nás žádá určitá flexibilita. Dá se pružnost myšlení a postojů naučit? Naučit se vykročit do neznáma, když nám není dvacet, ale čtyřicet, padesát nebo i víc?

Spíš než naučit bych řekla, že pokud budu vědět, co chci a proč to dělám, mohu se pokusit toho dosáhnout. A pokud se takto ptají mí klienti, parafrázuji často v odpovědi dva citáty. Za prvé to známé: „Kde je vůle, je i cesta“ a potom ten, jak „Nelze objevovat oceán a zůstat při tom na bezpečném a suchém břehu“.

Někdy pociťujeme, že nás práce opravdu nebaví, ale bojíme se, lpíme na jistotě. Jak balancovat mezi jistotami a riziky? Kdo nebo co mi v tom může pomoc takovou situaci zvládnout?

Bohužel to, co nás donutí často ke změně, je náš zdravotní stav nebo nějaký druh osobní krize. Začneme bilancovat, zamýšlet se nad tím, jestli nás náš život uspokojuje, co je v něm dobré a co méně. Z této fáze se většinou přehoupneme do fáze reorganizace. Někdo se se situací smíří, jiný najde nový úhel pohledu nebo nový směr. Důležité je nenechávat si své myšlenky jen v hlavě. Už ve fázi rekapitulace mohu udělat zásadní posun a kroky, které mi následnou reorganizační fázi ulehčí.

,,Práce s koučem je rychlácesta z bodu „tady jsem“ do bodu„tady chci být“."

Osobně mám ráda metodu přehnutého listu papíru. Do vzniklých sloupců si zapisuji na jednu stranu zápory a na druhou klady té životní situace, kterou žiju a chci ji řešit. Mohu si tak zapsat stejnou metodou i jistoty nebo rizika, které se na změnu váží. Zjistíte, jaký je rozdíl mezi tím, když si něco jen držíte v hlavě a tím, když to musíte zformulovat a napsat. Vidět ten výsledek, jak se říká, černé na bílém, je mnohdy dost překvapující. Pro ty, co v tom nechtějí zůstat sami, pak doporučuji práci s koučem. Je to velice rychlá cesta z bodu „zde jsem“, do bodu „tady chci být“. Při výběru kouče doporučuji hledat takového, který má akreditaci od mezinárodní federace koučů (ICF). Takový kouč studoval několik let ověřené metody práce s lidským potenciálem, často jsou to metody opřené o neurovědy apod. Nesvěřila bych svůj čas a peníze někomu, kdo se koučem jen nazývá a dává mi rady. Kouč ani terapeut vám neradí, ale otevírá vám mysl pro nové úhly pohledu, nabourává vaše předpoklady, doprovází vás v procesu změny.

Jsou tací, kteří volí kariérní změnu dobrovolně a za život jsou schopni vyzkoušet i několik oborů. Znám ženy, které opustily lukrativní pozice ve velkých firmách a vydaly se tam, kam je srdce táhne. Začaly podnikat v oblasti, která je jim blízká. Některé jsou úspěšné, jiné naopak svádějí boj v rovině materiální existence. Sama máte velký záběr – kromě profese psychoterapeutky a koučky jste i podnikatelka. Co byste nejen ženám, které chtějí změnit profesi a vydat se podnikatelskou cestou, poradila.

Nejprve tedy k té obecné otázce. Pokud se pro změnu rozhodnu, nikdo mi nezaručí, že se mi bude dařit. V ničem a nikdy a už vůbec ne v podnikatelském prostředí. Zrovna tak mi nikdo nezaručí, že když v jistotě svého zaměstnání zůstanu, že mě firma třeba za rok nepropustí nebo sama nezkrachuje. To, co mohu ale udělat, je promyslet si nějaký krizový plán, přemýšlet o tom, co by, kdyby. A nezapomeňte také dát slovo vaší touze, snům, seberte odvahu, vyslyšte intuici a rozum. To není špatná kombinace k tomu, abyste jednou nemuseli litovat toho, co jste chtěli a neudělali.
Co se týče mé kariéry a profesního života, byla to docela složitá cesta. Ale zase jsem důkazem toho, že i ve středním věku se dá leccos změnit. Před deseti lety jsem začala znovu studovat a budovat si novou kariéru. Čtyři roky intenzivního tréninku a vzdělání pro akreditaci kouče, následovala krizová intervence, psychoterapeutický výcvik, vyjednávací techniky. Souběžně s tím provozuji skoro dvacet let reklamní agenturu. V současnosti ji pomalu předávám, věnuji se dost intenzivně svým klientům, kteří přichází do terapie nebo hledají další služby, které nabízím. Je důležité mít motivaci a tou mojí byla touha po změně, vrátit společnosti nějakou formou to, co jsem dostala, pochopení pro lidi ve složitých životních situacích, touha pomáhat. Na té cestě, kterou jsem urazila, jsem přijala i to, že odvahu střídá strach a pocit štěstí občas beznaděj. Řídím se pravidlem, že je lepší stokrát skočit a trefit se jen jednou, než neskočit vůbec.