Opouštění
rodinného hnízda

Od roku 2009 působí jako kouč s mezinárodní akreditací ICF, mentor a terapeut. Provozuje privátní psychoterapeutickou praxi v Jičíně a Mladé Boleslavi. Působí také jako supervizor a intervent v soukromé základní škole. Při své práci kouče využívá metodu Results Coaching systems, která propojuje neurovědu a účinné koučovací techniky. V psychoterapii staví na přístupu systemickém.

„Syndrom prázdného hnízda” je logickou etapou v životě ženy, matky. Je možné se na tuto situaci předem připravit?

Na úvod, raději než syndrom, pojďme se bavit o fázi. Syndrom zní tak, jako že to musíme léčit, ale fáze je jen přechodná etapa. Připravit se na tuto etapu určitě můžeme, ale je to jako v pětatřiceti myslet na to, jak se zajistím v důchodu. Dlouho se to zdá být v nedohlednu a potom, najednou, je to tady. Navíc v tomto případě nikdy nevíte, kdy to vlastně přijde. aby nám ten čas neprotekl mezi prsty a nezaskočil nás nečekaně, je moc důležité se včas zastavit a položit si otázku, jak by měl vypadat můj život, až… Pokud to uděláme společně s naším partnerem, tím lépe.

Mnoho žen vnímá odchod dětí ze společného rodinného prostoru negativně, tato situace ale otevírá dveře do další etapy, která může být velmi naplněná a bohatá… Co konkrétně může ženám pomoci? Jak vykročit do neznáma a začít realizovat koníčky, na které neměly celý život čas?

Teď se trochu usmívám, protože je i mnoho žen, které se na ten moment docela těší. Ale vím, kam míříte a také to správně pojmenováváte. Je to nová etapa, a pokud se na to ženy budou ochotné podívat z jiného úhlu, mohou se těšit na krásné životní období. Když nám děti dospějí, máme samy už v životech celkem jasno, něco jsme prožily, vybudovaly, V tomto ohledu jsme často v nejlepším věku. Já tomu říkám věk, kdy už nemusím nic a můžu, co chci. Základem je, připravit se včas na vlastní samostatnost. Mít dost vlastních zájmů, nezanedbávat samu sebe a hledat i nové podněty. Vzpomenout si na své sny a bez obav je začít naplňovat. Vím, lehko se to řekne, ale často jde jen o to nebát se opustit svoji komfortní zónu a jít tomu naproti.

Období dospělosti dětí neznamená jen fyzický odchod z domova, často to znamená změnu kvality vztahu – děti, které mentorujeme, se mění na bytosti s vlastním názorem. Stává se, že dcera či syn začíná naopak mentorovat nás, nebo nás inspiruje v otázkách ekologie, či vztahu k naší planetě… někdy je to náročné. Rada, jak si vytvořit dobrý či harmonický vztah s dospělým potomkem?

Myslím, že naprosto klíčová je ve vztahu k našim dětem důvěra. Brát vždycky vážně to, co nám chtějí sdělit. A to v jakémkoli věku. Nezlehčovat to, nemávnout nad tím rukou, vzpomenout si, jaká jsem byla, když mi bylo tolik jako jim, jaký jsem měla vztah ke svým rodičům, co mi vadilo, co bylo pro mě důležité a co jsem od nich očekávala. Mentorujeme je, protože se o ně bojíme, chceme, aby se vyvarovaly chyb, které jsme třeba udělali sami. Jenže takhle to úplně nefunguje. Musíme jim dát volnost a přenést na ně zodpovědnost i za cenu, že kroky, které udělají, nebudou vždy správné. Jenže bez toho se nemůžou poučit, posouvat se a hlavně následně se osamostatnit. Potřebují od nás upřímnou podporu, pozornost, důvěru a zájem. Sama jsem od svých dcer, v době jejich dospívání, čerpala nové znalosti a zkušenosti. Role se otáčely. Měly mi co sdělit a podstatné bylo, že jsem jim chtěla naslouchat. Nejenom, že mě to dost obohatilo a neztratila jsem kontakt s touto generací, ale opravdu jsem jim dobře rozuměla. Když vstoupily do svých životů, bylo to hodně o tom, že jsem se snažila zcela vědomě upozadit, nevměšovat se, nedávat nevyžádané rady. Myslím, že nyní cítím v našich vztazích rovnost a vzájemný respekt.

Z první dámy se stáváme
královnami – jsme zkušené,
měly bychom mít představu
o tom, jak chceme prožít třetí
čtvrtinu svého života.

Toto období doprovází často pocity smutku, prázdnoty, nenaplněnosti, marnosti… ženu potkávají většinou v období klimakteria. Jak na ně? Je řešením terapie či koučink?

Mé profesní heslo zní „nezůstávejte na to samy“. Myšleno na cokoli, co je v tu chvíli vaše téma a samy si s tím nevíte rady. Obrátit se s důvěrou na terapeuta nebo kouče. Jít tou cestou společně, je o vědomé snaze, něco s tím dělat. V terapii dojdete snadněji k řešení toho, co vás trápí.

Koučink vám pomůže nastavit si nové cíle a jít za nimi. Staraly jsme se o rodinu, o děti a teď je čas opečovat samy sebe. Je potřeba jednu životní etapu uzavřít a vkročit do té další. Vidím to tak, že se z první dámy stáváme královnami. Jsme zkušené, měly bychom mít představu o tom, jak chceme prožít třetí čtvrtinu svého života, máme dostatek prostoru a času. Je na čase být tu sama pro sebe a nesetrvávat pouze v roli ženy, která je tu jen pro jiné.

Týká se tato problematika pouze žen? Jak toto období prožívají muži?

Odchod dětí z domova je velká prověrka rodinných, hlavně partnerských vztahů. Pokud se žena začne v tomto období realizovat, věnuje se více sobě, partner to nemusí nést dobře. Muži se mohou cítit odstrčení, nepotřební, nadbyteční. Otázkou ale není, jak z toho ven, ale jak tomu předejít. Vše je o správné a včasné komunikaci. Udělejte z této nové životní fáze vaši vzájemnou výhodu. Nezůstávejte vedle sebe, ale buďte spolu. Mluvte o tom, plánujte.

Někteří junioři naopak setrvávají v rodinném hnízdě příliš dlouho – využívají ho jako pohodlný „mama hotel“. Jak zní rada v takových případech?

Začít musíme už v době, kdy jsou děti malé. Měli bychom je vést k samostatnosti. Nevychováváme a nevzděláváme je pro to, aby nám „dělaly jen samou radost“, ale aby mohly kvalitně vstoupit do světa dospělých. Měly by nás bez problémů umět opustit, když jedou na školu v přírodě, když mohou přespat u kamarádů, nechat nás odjet na víkend s partnerem a zůstat třeba u babičky. Jenže k tomu je musíme vést, podporovat je v tom, utvrdit je, že to i my bez nich zvládneme. Jde tu také o naši samostatnost. V době dospívání by se tak od nás měly začít odpoutávat přirozeně a trvale. Ale pokud je stále na té pupeční šňůře držíme, pokud jsme ty kroky, které zmiňuji, zanedbali, nebudou schopni

vstoupit do vlastního života anebo také ani navázat kvalitní partnerský vztah. To je tedy rada, jak „mama hotel“ neotevírat. Rada, jak ho zavřít, může být třeba ta, že není potřeba dělat z dětského pokoje muzeum. Já si například z pokoje své starší dcery udělala pracovnu, po které jsem celý život toužila, někdo z něj udělá pokoj pro návštěvy, partner má konečně svoji tichou dílnu, dopřejeme si místnost pro jógu nebo meditace …

Sama jste maminkou dospělých dcer, opouštění rodinného hnízda jste zažila na vlastní kůži – vaše osobní zkušenost, rada, doporučení?

Tím, že jsem dcery vychovala z pozice rodiče sama, docela dlouho dopředu, jsem se na toto období připravovala. Nepopírám, že mi šlo hlavou ledasco. Asi tak pět let před maturitou mé mladší dcery mi to začalo docházet. Že ten společný čas je tak nějak dopočitatelný. Během těch let bylo také zřejmé, že starší dcera bude následovat svého partnera, dnes již manžela, do spojených států. Tím, že jsem o tom přemýšlela, mluvila o tom s kolegy i přáteli, měla jsem relativně dlouhou dobu na to promyslet si, jak by mohl můj život bez té každodenní role matky vypadat. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neprošla v té době celou škálou emocí. Strach z opuštěnosti, strach o ně samotné, lítost, pocit bezmoci, to i mnoho jiného jsem nacházela, ale hlavně i odkládala. Ale rozhodla jsem se využít té situace ve svůj prospěch. Začala jsem znovu studovat, doplňovat si další odbornost, budovala jsem soukromou praxi, vydala se do míst, která jsem chtěla objevit. A u toho všeho nacházela nové přátele. Bylo na čase stát se nejlepším přítelem také sama sobě. Během loňského léta se starší z dcer odstěhovala do Ameriky a mladší nastoupila na vysokou školu. Odešly do svých nových životů téměř ve stejný moment a mně, v padesáti letech, začala nová fáze života. Jsem upřímně šťastná ve své nově nabyté svobodě a užívám si to.

Více informací o Mgr. Šárce Šatrové
najdete na www. satrova.cz