Mgr. Šárka Šatrová má vysokoškolské vzdělání v oboru pedagogika a psychologie. Po absolvování VŠ pracovala několik let v soukromém i státním sektoru, v roce 2000 založila svoji první společnost. Od roku 2009 působí jako kouč s mezinárodní akreditací ICF, mentor a terapeut. Provozuje privátní psychoterapeutickou praxi v J ičíně a Mladé Boleslavi. Působí také jako supervizor a intervent v soukromé základní škole. Při své práci kouče využívá metodu Results Coaching Systems, která propojuje neurovědu a účinné koučovací techniky. V psychoterapii staví na přístupu systemickém. V neposlední řadě je také maminkou dvou dospělých dcer.
◥ Jste psychoterapeut, kouč, majitelka firmy, matka dospělých dcer... Doplňují se jednotlivé role a navazují na sebe? Nebo se vzájemně vylučují?
Vše se doplňuje, jen každé životní období určuje, která z rolí má větší prioritu. Nové role, do kterých jsem se stavěla, byly s převahou reakcí na poptávku zvenčí nebo, a to hlavně v posledních letech, mojí vlastní potřebou. Ale výchova a vztah s dcerami byla vždy na prvním místě, a to zcela vědomě a bez kompromisů.
◥ Jak se z vás stala dnešní Šárka Šatrová? Jaká byla cesta k tomu, že jste úspěšná podnikatelka a zároveň pomáháte ostatním rozvinout svůj potenciál nebo zpracovat trauma? Okusila jste všechny polohy na vlastní kůži?
Když se mi narodila první dcera, byla jsem následujících sedm let spokojenou ženou v domácnosti. Založila jsem zahradu, zrekonstruovala dům, vytvářela jsem plány, které jsem s chutí realizovala, věnovala se rodině na plný úvazek… a byla jsem opravdu v té roli šťastná. Po narození druhé dcery jsem ale trochu znejistila, najednou mi můj osobní čas přišel nevyužitý. Vše, do čeho jsem do té doby kolem rodiny vkládala energii, bylo naplněné, funkční a běželo to. A já přemýšlela o tom, jaká bude moje další cesta. Jak mě budou mé dcery vnímat po letech; nejenom jako matku, ale také jako ženu. Ale dřív, než jsem si stačila položit všechny ty otázky a než jsem na ně našla odpověď, život si běžel cestou, kterou jsem nezvládla ovlivnit. Manžel a otec dcer od nás
odešel a já měla najednou naprosto jinou zodpovědnost za naše životy. První firmu jsem založila, když bylo mladší dceři půl roku. Na dvě dopoledne v týdnu jsem si najala chůvu, ostatní dělala po nocích. To byly začátky mého podnikání. Reklamní a marketingovou agenturu mám dodnes, začínáme devatenáctý rok. Tak, jak jsem to již řekla, mé nové role byly často reakcí na poptávku zvenčí. Často se mi stávalo, že naši klienti si žádali konzultace, které, jak jsem si až později uvědomila, byly vlastně koučink k cílům v jejich pracovních životech. Psal se rok 2009, vznikly první akreditované školy a já se rozhodla tuto dovednost posunout na profesionální úroveň. A od koučinku vedla cesta k psychoterapii, pro mě celkem logicky, jako další užitečný nástroj. To, že jsem se vzdělávala i v jiných oborech, bylo také dáno mojí vlastní potřebou orientovat se v životních situacích, kterými jsem procházela. Tak vznikl například projekt Ženy na rozcestí, kde jsem pomáhala ženám najít cestu ze složitých životních situací. Těch poloh, jak to nazýváte, jsem zažila osobně opravdu celkem dost.
◥ Jak se liší práce kouče, mentora a terapeuta?
Koučovací sezení jsou velmi účinná v případě, že máte cíl a chcete se dostat co nejefektivněji z bodu „zde jsem“ do bodu „tady chci být“. Naopak jako mentor vstupuji do spolupráce s klientem v případě, že žádá oporu v někom zkušeném. Stávám se tak jeho rádcem, průvodcem, vedu ho, podněcuji a do jisté míry i chráním. Jako psychoterapeut se ve své soukromé praxi věnuji dětem, dospívajícím
a dospělým, kteří se nachází v obtížném osobním, rodinném či pracovním životním období. Můj způsob práce je založen na systemickém přístupu a také učení, které čerpá z postmoderních psychoterapeutických škol. Zajímám se také o krizovou intervenci a práci s traumatem. To jsou už mnohem těžší témata. Všechny obory, které tu zmiňuji, mi při práci s klienty dávají velkou oporu a smysl ve způsobu mé práce.
◥ Zmínila jste, že pomáháte i dětem a mladistvým – jaká specifika tato práce přináší? Je snadnější pracovat s dospělými, nebo s dětmi?
Na to je dost těžké odpovědět. Je-li klientem dítě, a myslím teď v terapii, je to často proto, že selhal někdo nebo něco v jeho blízkosti. Dítě nepřichází samo od sebe, ale je součástí sociálních vazeb. Častým důvodem pro terapii je obtížný rozvod rodičů, zanedbaná péče, šikana, krizová situace v rodině, předčasné odloučení od matky a mnoho dalších důvodů. Oproti tomu například dospívající, který si po dohodě s rodiči domluví koučovací sezení, to je spousta radosti, energie, nápadů a akce. Mnohdy není rozhodující pro výsledek to, v jak obtížné je klient situaci, ale to, zda se rozhodne být klientem spolupracujícím. Za klíčovou, a to v každé terapii, považuji klientovu chuť spolupracovat. Na nás terapeutech je zajistit prostředí, které je bezpečné, důvěrné, plné empatie. Neexistují žádné osvědčené postupy a rady, které by byly předem dané, ke každému z klientů volím velmi individuální přístup.
◥ Vaše dcery jsou dospělé, jak vnímáte tuto etapu ženství a mateřství? Jak se cítíte jako žena v rovině byznysu? Mají to ženy těžší, nebo lehčí než muži?
Vdávala jsem se po vysoké škole a můj vstup do vlastního života byl poznamenán úmrtím mé maminky a to měsíc po svatbě, těsně před Štědrým dnem. Zažila jsem tedy v krátkém období pocit velkého štěstí i nesmírného smutku. Snad i na tomto základě jsem si vždycky vážila své rodiny a považuji ji stále za největší hodnotu a také za zdroj hodnot. V tomto duchu jsem také přistupovala k výchově dcer. I když, nebo snad právě proto, že jsem je vychovala v neúplné rodině. Skloubit práci a rodinu nebylo vždy jednoduché, ale naučila jsem se dobře si plánovat čas. Také jsem si dost brzo uvědomila, že nemohu dobře fungovat, budu-li jen matkou, dcerou, majitelkou firmy, partnerkou; že musím být také sama za sebe. Naučila jsem se hledat a hýčkat si své zdroje radosti. Ty jsem potom propojovala s rodinným životem, takže třeba cestování, krátké výlety a kultura se staly naším společným tématem v rámci rodiny. Často říkám, že jsem žena, kterou opravdu těší být ženou. Nicméně, i když svoji roli jako ženy miluji, snažila jsem se jít svojí odvahou, samostatností a pracovitostí svým dcerám příkladem. Na druhou stranu jsem je ale učila, že i odvážný člověk se může něčeho zaleknout a že i když jsem samostatná, není ostuda požádat o pomoc. Tahle rovnováha se mi často vyplatila i v práci. Přiznat, že něco nevím, že potřebuji pomoc a na druhou stranu pomoc nabídnout, když mohu. Můj pracovní svět je s převahou naplněný muži. Ale já o tom takhle nepřemýšlím. Teď mě k zamyšlení vede vaše otázka, ale já netrpím předsudky a vidím před sebou v první řadě člověka s jeho vlastnostmi, hodnotami, přednostmi nebo hendikepy. Máme to každý takové, jaké si to uděláme. Pokud se mnou
někdo nejedná fér, otáčím se a jdu jinam. Život je příliš krátký na to, abych se takovými lidmi nechávala ovlivňovat. Volbu v tomto ohledu a v této době máme všichni.
Uvědomila jsem si, že nemohu dobře fungovat, budu-li jen matkou, dcerou, majitelkou firmy, partnerkou – musím být také sama za sebe.
◥ Dcery už mají své životy. Jaké to pro vás bylo, když dcery opouštěly rodinné hnízdo?
Vím, že pro mnoho rodičů je tohle citlivé téma. Tím, že jsem dcery vychovala z pozice rodiče sama, docela dlouho dopředu jsem se na toto období připravovala. Nepopírám, že mi šlo hlavou ledasco. Asi tak pět let před maturitou mé mladší dcery mi to začalo docházet… že ten společný čas je tak nějak dopočitatelný. Během těch let bylo také zřejmé, že
starší dcera bude následovat svého partnera, dnes již manžela, do Spojených států. Tím, že jsem o tom přemýšlela, mluvila o tom s kolegy i přáteli, měla jsem relativně dlouhou dobu na to promyslet si, jak by mohl můj život bez té každodenní role matky vypadat. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neprošla v té době celou škálou emocí. Strach z opuštěnosti, strach o ně samotné, lítost, pocit bezmoci, to i mnoho jiného jsem nacházela, ale hlavně i odkládala. Mohla jsem se buď stát matkou trpitelkou nebo toho nějak využít ve svůj prospěch. Začala jsem znovu studovat, doplňovat si další odbornost, budovala jsem soukromou praxi, vydala se na cesty mimo Evropu. Nacházela nové přátele. Bylo na čase stát se nejlepším přítelem sama sobě. Během loňského léta se starší z dcer odstěhovala do Ameriky a mladší nastoupila na vysokou školu. Odešly do svých nových životů téměř ve stejný moment a mně, v padesáti letech, začala nová etapa života. Jak s oblibou říkám, teď nemusím nic a můžu, co chci. Jsem šťastná ve své nově nabyté svobodě. Upřímně si to užívám. A protože s klienty v mé praxi na toto téma často narážíme, ráda bych ho v budoucnu více rozpracovala, například v některé z chystaných besed.
◥ Procházela jste ale i „problematickými“ životními etapami? Co vám pomohlo? Jste životní optimistka, nebo si pomáháte různými technikami, které využíváte v práci?
Spíš než optimista, jsem realista se špetkou naivity a věčnou vírou v dobro. Zažila jsem několik pádů a neveselých životních etap. V takovou chvíli se nejprve obracím na rodinu nebo přátele. Mám skvělého kolegu, který mi vždycky říká, že to hlavně nemám sčítat, jinak to neunesu. Tak řeším starosti a situace kousek po kousku, jako když navlékám korálky na nit. Pak také, to je pro mne
hodně užitečné, když se mi něco v životě přihodí, ptám se sama sebe, co je to nejhorší, co se mi teď, v této situaci, může stát. Když odpověď najdu, lehce se mi pak hledá i řešení.
◥ Zvládáte „netahat si práci domů“ - tedy být připravena všem kolem pomoci?
Odpovím nejprve z jiného konce. Je velmi důležité pamatovat na sebe. V pomáhajících profesích obecně je velmi nutné ošetřit sama sebe, abych příště mohla pomoci těm druhým. A nyní k vaší otázce. Když jsem začínala s koučinkem, učili nás, že koučovaný o to musí požádat sám, protože bez jeho vědomí, to není koučink, ale manipulace. To si pamatuju a stále to mám na zřeteli. Občas se mi stane, že mě někdo z přátel požádá o terapeutické sezení, ale trvám na tom, aby se, pokud nechce doporučit rovnou někoho z kolegů, řádně objednal. Taková práce má potom větší váhu i smysl. Nepopírám ale, že někdy stačí, nechat kamarádku u kávy jen vymluvit. To může také zafungovat a i já mám ty chvíle ráda. Hovory s kamarádkou na telefonu, bývají občas dlouhé, zato pro mě opravdu léčivé.
◥ Co byste si ještě chtěla splnit? Máte sny, které byste ráda zrealizovala?
Raději tomu říkám plány, než sny. Chtěla bych v Jičíně, kde žiju a mám také praxi, zavést kruhy sdílení a i další nápady dostávají pomalu svoji formu i obsah. Potom mám pár témat, která bych od podzimu ráda komunikovala formou přednášek nebo besed. Co se týká mého dalšího rozvoje, umanula jsem si, že se stanu prvním individuálním žákem mjr. Vymyslického, našeho předního odborníka na vyjednávání a krizové situace. Trochu jsem ho tím asi zaskočila a několik měsíců to bylo takové „vyjednávání s vyjednavačem“. Nakonec souhlasil a mě s ním teď čeká intenzivní, ale nesmírně zajímavá práce. Ale samozřejmě nežiju jen prací a moc se například těším na podzimní cestu do Estonska a také bych ještě letos chtěla navštívit moji starší dceru a jejího muže v Los Angeles.
Víte, čím jsem starší, tím víc zjišťuju, že mít plán a zrealizovat ho, není vždy jen o čase nebo o penězích, ale také o odvaze. Není vždycky snadné vystoupit ze své komfortní zóny a udělat další krok někam do neznáma. Ale stojí to za to.
Více informací o Mgr. Šárce Šatrové najdete na www.satrova.cz
Hana Němcová
Šéfredaktorka Sféry a nakladatelka. Zajímá se o astrologii, mystiku a odkaz duchovních tradic v životě moderního člověka.
Rozhovor z časopisu SFÉRA, 7-8-2019